Oslava letního slunovratu

Na dny kolem 21. června oficiálně připadá letní slunovrat. To je okamžik, kdy se Slunce dostane do nejsevernějšího bodu své pomyslné dráhy, dosáhne tak na obloze jejího vrcholu a má největší sílu. Příroda je tedy, stejně jako slunce, na samém vrcholu svého rozpuku. Dny jsou nejdelší a noci krátké.

Tento čas (± několik dní) byl odpradávna časem velkolepých oslav prakticky ve všech kulturách 

•  u starých Slovanů známe tzv. kupadelné svátky (oslavy plodnosti spojené s koupáním (odtud název)) tradičně asociované s bohem Kupalem / bohyní Kupalou, což je však sporné, jelikož uctívání takového božstva v předkřesťanských dobách je jen obtížně doložitelné. Někdy se také hovoří o „noci Ivana Kupala“, což odkazuje na Jana Křtitele a ztotožnění tohoto svátku se svatojánskou nocí. Někteří badatelé tvrdí, že jméno Kupala pochází ze stejného indoevropského kořene jako jméno Cupid, římský bůh lásky. 

• u starých Římanů máme doložené oslavy tohoto svátku ve spojitosti s uctíváním nočního hromovládce Summana, kterému se pekly z mouky, mléka a medu velké kulaté koláče zvané summanalia (ty můžete zřídka potkat v některých starých italských domácnostech dodnes).
• i Keltové a stejně tak Germáni slavili letní slunovrat, obvykle ve spojení s velkými ohni (opět spojitost s dnes známou svatojánskou nocí), a v moderním pohanství se někdy pro označení tohoto svátků používá pojem „Litha“, který je zjevně příbuzný se staroanglickým „liþe“ (jemný, mírný, vlídný…), které lze ztotožnit s českým „létem“.
• v křesťanské tradici se pak slaví narození sv. Jana Křtitele, spojené opět s (svatojánskými) ohni, avšak pohanské pozadí tohoto svátku se nikdy zcela nevytratilo a se svatojánskou nocí je spojena řada tradic evidentně předkřesťanských. Většinou tyto tradice souviseli s plodností, námluvami a potažmo sexem.

Ze všech podob oslav letního slunovratu v historii vyplývá tedy veskrze to samé - lidé oslavují nejdelší den a nejkratší noc v roce, uvědomují si, že další dny bude slunce na síle už pomalu ztrácet, a tak ho uctívají a prosí o jeho bezpečný návrat zase po zimním slunovratu. Jeho sílu podporují zapalováním ohňů, o kterých věří, že mají očistnou sílu a popel z nich pomůže bohaté úrodě.

Letní slunovrat jako takový má v dnešní době (v moderní společnosti, ne v organizacích starých náboženství) stále velmi silný kult v severských zemích, především pak ve Švédsku. Tak silné pozůstatky těchto tradičních oslav vycházejí z, pro Švédy velmi typického, hluboko zakořeněného smyslu pro dodržování pravidel. Když je něco pravidlem, neporušuje se to. Proto se ani tradice po staletí neporušují. A my díky tomu můžeme i dnes pozorovat alespoň pozůstatek něčeho dávného, pohanského, magického, ale stále živého.

Na severu se slaví vítězství světla nad temnotou (potažmo dobra nad zlem). Důležitost těchto oslav je v tamních krajích podpořena také krátkým létem, které je pro obyvatelstvo velmi důležité.

Ve Švédsku je, jak už jsme nakousli, každá tradice dávno zažitou rodinnou událostí. Ani u oslav Midsommaru (letního slunovratu) tomu není jinak. Schází se rodinní příslušníci ze všech koutů pro to, aby spolu všichni zasedli ke stolu. Podává se vždy tradiční Sill - nakládaný sleď, který má odkazovat na dřívější časy, kdy toto jídlo bylo naprosto běžnou součástí jídelníčku. Nakládá se do mnoha různých nálevů, kombinuje se obvykle slaná a sladká chuť, spousta druhů koření, byliny ap. Chuť je to pro nás nezvyklá, nicméně, pokud jste dobrodruhy i v kuchyni, určitě stojí za vyzkoušení. Jako příloha se vždy objevují pečené brambory, zakysaná smetana a saláty. 

Dalším jídlem na stole obvykle bývají tradiční masové kuličky.

Pije se, což není v těchto zemích úplně zvykem. V tento den se tedy pije o to víc. Pivo a pálenky. Před každou další sklenkou se pak hromadně zpívá.

A jako dezert přicházejí na řadu první letní jahody. V jakékoli podobě. Se šlehačkou, v koláčích, nebo i jen tak samotné.

Hostině však předchází trhání čerstvých lučních květin (tady vidíme velmi opět velmi silné propojení s “naší” svatojánskou nocí, kdy se sbírají při měsíci byliny, protože právě tuto noc mají v sobě mají největší sílu), ze kterých si mladé dívky pletou veliké věnce do vlasů, stavění Májí, které se bohatě zdobí větvičkami, pentlemi a lučními věnci, a kolem kterých se pak dlouhé hodiny tančí a zpívá.

U nás se v některých krajích udržela tradice již mnohokrát zmiňovaných svatojánských ohňů. V minulosti byly tyto dny/noci kolem letního slunovratu a svátku sv. Jana plné tradic, z nichž si dodnes neseme sem tam nějaké kořeny k našemu počínání a často ani netušíme proč. Zároveň je důležité si uvědomit, že všechny starodávné tradice, které se nám do dnešních dnů zachovaly podvědomě v hlavě, známe v jejich křesťanské podobě, většinou z 19. století. Původ však všechny mají mnohem starší a téměř všechny vycházejí z pohanských oslav, které zase vznikly na základě vztahu člověka a koloběhu přírody. 

Dává tedy smysl, že oslavy kolem slunovratu se točí kolem lásky, vášně a mládí (krásné teplé noci plné vůně rozkvetlých luk, no řekněte, hřích jít spát, ne?!). Svátek sv. Jana Křtitele byl odjakživa považován za nejvýznamnější čas v milostné magii a lidovém léčitelství. Byliny trhané v předvečer sv. Jána měly nejsilnější účinek. Pomocí kvítí si dívky také předpovídaly “milostnou” budoucnost. Devatero kvítí uložené pod polštářem prozradilo dívce budoucího manžela, upletený věnec se zase pouštěl po vodě, či házel na strom. Jako tip pro hezky strávený čas, třeba i s vašimi ratolestmi, vám doporučuji krásnou českou pohádku Svatojánský věneček. Sami uvidíte, co všechno takový magický věneček z kvítí dokáže…

Také se říkalo, že o této magické noci kvete kapradí. Kdo prý jeho květ najde a utrhne, bude mít klíč k nevídaným pokladům. Mladé páry této tradice často a rádi využívali pro noční toulky lesem pouze ve dvou, a tak význam slov “nevídané poklady” hned dostává smysl, který ve své podstatě zapadá do původních sexuálně mířených oslav.

Májkování, které do dnešních dnů známe ze švédského Midsommaru, se provozovalo i u nás. Mladá jedlička s oholeným kmenem se zapíchla do svatojánské vatry, ozdobila květinovými věnci a za svitu večernice se kolem zapáleného ohně tančilo a zpívalo. Když jedle přehořela a věnce spadly do ohně, každý se snažil kus ukořistit, aby si zajistil bohatou úrodu a zdravý dobytek. Zbytek noci se pak ubíral spíše starodávnými, magickými, až barbarskými způsoby, kdy se v párech přeskakovaly plameny ohně, čarovalo se a postupně se vytrácelo “na kapradí”.

Ráno pak bylo tradicí okoupat se v čerstvých vodách, které očišťují od všeho zlého. 

Využijte krásného léta i vy a jděte se ráno, po (možná) probdělé noci u ohně, vykoupat. Nebo alespoň bosky proběhnout po louce plné rosy. Spojit to pak můžete s příjemnou snídaní na dece a vytvořit si tak třeba novou rodinnou tradici. Záleží jen na vás kolik si vezmete od našich předků a na kolik zapojíte svou fantazii. Využívejte byliny! Udělejte si bylinkový čaj pro krásný začátek dne i pro zdraví. Tvořte domácí tvarohové pomazánky se spoustou bylinek, jako to dělali naši předci. Sníst je pak můžete třeba na domácím chlebu, či houskách.

Den v přírodě s pořádnou snídaní v žaludku je hned lepším dnem!

Téra Bartušková

sdílejte na: